Jestli jsi vyrůstal na Call of Duty Warzone, Battlefieldu nebo moderních taktických střílečkách, jméno Vietcong ti možná mnoho neřekne.
Jenže českým hráčům, kteří měli počítač na začátku nového tisíciletí, stačí říct několik slov: Nui Pek. Tunely. Nhut.
A najednou jsme zase v roce 2003, zalehlí někde v křoví, před sebou neprostupnou džungli a absolutně netušíme, odkud na nás někdo střílí.
- česká taktická FPS z roku 2003,
- vývoj vedlo brněnské studio Pterodon ve spolupráci s Illusion Softworks,
- děj se odehrává během války ve Vietnamu v roce 1967,
- hlavním hrdinou je seržant Steve Hawkins,
- základnou jednotky je tábor Nui Pek,
- hráč velí malé jednotce specialistů,
- součástí byl singleplayer, LAN i internetový multiplayer.
Pro mladší generaci: o co vlastně šlo?
Ve Vietcongu jste se ujali amerického vojáka Stevea Hawkinse, který dorazil na základnu Nui Pek a připojil se k jednotce amerických Special Forces.
Nebyla to ale klasická akční jízda, kde člověk sprintuje koridorem a střílí všechno před sebou.
Vietcong chtěl, abyste se v džungli skutečně cítili ztracení a ohrožení.
Nepřítel mohl být několik metrů před vámi a přes vegetaci jste ho vůbec neviděli. Střílelo se z křoví, z kopců i ze zálohy, v cestě byly pasti a někdy bylo lepší několik minut postupovat pomalu než bezhlavě vyběhnout dopředu.
A pak tu byl Nhut
Každý člen jednotky měl svoji práci.
Crocker byl medik. Bronson doplňoval munici. Defort obsluhoval rádio. Hornster tahal kulomet.
Ale pak tu byl Le Duy Nhut.
Náš pointman. Stopař. Průvodce. A pro spoustu hráčů jedna z nejzapamatovatelnějších postav celé hry.
Když jste nevěděli, kam jít, řešení bylo často jednoduché: najdi Nhuta a nech ho vést.
Znal terén, upozorňoval na pasti, dokázal zachytit nebezpečí před jednotkou a procházel džunglí cestou, kterou bychom sami hledali dalších dvacet minut.
A samozřejmě měl svůj nezaměnitelný způsob mluvy, který v kombinaci s českým dabingem udělal z Nhuta prakticky maskota celé hry.
Dnes nám hry často ukážou cestu markerem. Vietcong nám dal Vietnamce s brokovnicí. A fungovalo to překvapivě dobře.
Střílet uměl každý. Přežít už bylo horší
Vietcong se nehrál jako dnešní rychlé military FPS.
Důležité bylo krýt se, zalehnout, vykukovat za překážkou, používat klasická mířidla a hlavně nepobíhat bez rozmyslu po džungli.
Vývojáři si už před vydáním zakládali na tom, že vegetace nepřítele skutečně schová. Dobové dojmy dokonce popisovaly situace, kdy mohl hráč ležet v porostu a protivník ho téměř přešel.
Když něco bouchlo vedle vás, hra vás na chvíli ohlušila. Když jste dostali zásah, slyšeli jste tlukot srdce. A střelbu v dálce šlo často podle zvuku přibližně lokalizovat.
Na rok 2003 to vytvářelo neskutečně hutnou atmosféru.
A ty zatracené tunely
Džungle byla jedna věc.
Pak vás hra poslala pod zem.
Úzké tunely Vietcongu byly tmavé, klaustrofobické a najednou jste tam často byli prakticky sami.
Žádný velký tým za zády. Žádný přehledný prostor. Jen světlo, zbraň a chodba, ze které se mohl kdykoliv někdo vynořit.
Kdo hrál Vietcong jako dítě, ten možná dodnes přesně ví, jak nepříjemné ty tunely byly.
Nui Pek byl skoro domov
Mezi misemi jste se vraceli na základnu Nui Pek.
A právě to pomáhalo vytvořit vztah k jednotce.
Nepřeskakovali jste jen z jedné mapy do druhé. Měli jste tábor, svoje lidi, briefing a chvíli klidu před další akcí.
Jednou jste letěli vrtulníkem, jindy procházeli vesnici, brodili se džunglí, ničili zásoby nebo lezli pod zem.
Vietcong se nesnažil udělat z Hawkinse superhrdinu, který sám vyhraje celou válku. Spíš vás chtěl na chvíli přesvědčit, že jste jen člen malé jednotky, která se snaží zvládnout další den.
Český dabing tomu dal úplně jiný život
Pro české hráče je těžké oddělit Vietcong od jeho českého dabingu.
A nebyla to rychlá lokalizace udělaná na poslední chvíli.
Jarek Kolář z Pterodonu tehdy vysvětloval, že dabing vznikal pod režijním dohledem a některé rozhovory se natáčely tak, že byli herci skutečně společně ve studiu.
Vietnamské repliky navíc nahrávali vietnamští herci.
Výsledek? Hlášky Hawkinse, Hornstera, seržanta a samozřejmě Nhuta si část českých hráčů pamatuje i po více než dvaceti letech.
Hudbu, kterou hráči slyšeli už v multiplayerovém demu, vytvořil Petr Mores – člověk, který na Vietcongu původně pracoval jako animátor postav. Pterodon navíc do hry ukryl několik drobných easter eggů.
A samozřejmě multiplayer
Kampaň byla hlavní vzpomínka mnoha hráčů, ale Vietcong měl na svoji dobu také velmi ambiciózní multiplayer.
Hrát šlo přes LAN i internet a PC verze podporovala až 64 hráčů.
Nechyběl deathmatch, Capture the Flag ani kooperativní hraní.
A džungle fungovala proti skutečným hráčům možná ještě lépe než proti AI. Místo barevné postavy běžící přes otevřené pole jste často několik minut hledali člověka, který ležel někde v listí dvacet metrů před vámi.
Pak přišel Fist Alpha a Vietcong 2
Úspěch původní hry pokračoval prequelovým datadiskem Vietcong: Fist Alpha v roce 2004.
V roce 2005 následoval také bezplatný přídavek Red Dawn a později samostatný Vietcong 2.
Právě první díl ale zůstal pro české hráče tím, ke kterému se nostalgie vrací nejčastěji.
Dnes vypadá staře. Ale pořád má něco, co moderním hrám chybí
Grafika samozřejmě zestárla. Modely jsou hranaté, animace dnes působí jednoduše a některé části hry dokážou být pořádně neohrabané.
Jenže když člověk Vietcong po letech vidí, vzpomene si na něco jiného.
Na džungli, ve které opravdu nebylo nic vidět. Na zvuk střel někde mezi stromy. Na nekonečné tunely. Na návraty do Nui Peku.
A hlavně na chvíli, kdy jste přestali hledat cestu sami, podívali se na chlapa s brokovnicí a bylo jasno:
„Tak jo, Nhute. Veď.“
Sleduj na GROUPFINDERu rubriku Nostalgie. Budeme se vracet k českým i zahraničním hrám, u kterých jsme kdysi trávili celé večery – a mladším hráčům ukážeme, proč na ně pořád vzpomínáme.
Buď první, kdo přidá komentář.